An untitled fantasy story

Bylo mi divně... Ble... Fakt divně... Jsem mrtvý? Možná... Možná bych mohl zkusit otevřít oči... Umím to vůbec? Umím!
Když mi myšlenky začaly zapadat na správná místa, začal jsem vnímat svoje okolí. Teda vlastně spíše sebe. Podíval jsem se dolů pod sebe a uviděl místo svých nádherných rukou dvě velké bestiální tlapy. CO TO??? Začal jsem vyšilovat a nemotorně rachotit v něčem, co vypadalo jako typická dřevěná stodola ze starých filmů se suchým senem uvnitř.
Najednou se otevřely dveře do zasněžené krajiny a ve dveřích jsi stála ty, se sněhem ve vlasech, zabalená v kožešinách. Jak jsi mě uviděla, tvoje oči se překvapením rozšířily a čelist ti poklesla překvapením. "Pá-páni... Ono to fungovalo." Bylo sporné, jestli jsi byla více vyděšená, nebo nadšená že nám to vyšlo. Tak jako tak jsem ti nevěnoval pozornost. Pořád jsem byl hrozně zmatený, skoro jako bych byl pod vlivem nějaké drogy. Nelíbilo se mi tu. Chtěl jsem pryč. Jak jsem se kolem točil, povedlo se mi praštit do zchátralejšího kusu dřeva, co měl sloužit jak sloup a ten s praštěním spadl málem přímo na tebe. Uskočilas vedle a vyjekla. "Maxi! Ou sakra... Takhle jsem si to FAKT nepředstavovala! Hej! To jsem já! Darča!" Volala jsi na mě a cítila jsi trochu strach. Nebyl jsem zas tak obří, ale málem jsem tě zabil kusem těžkého trámu. Jaksi se ti povedlo opět upoutat mou pozornost a z těch slov, co jsi mi říkala se přeci jen něco dostalo do mého zmateného mozku a začal jsem poslouchat. Pomalu jsem po svých ČTYŘECH nohou postoupil k tobě. Oproti tobě jsem byl větší, skoro jak Bezzubka v Jak vycvičit draka pro jednodušší představu. Nervózně jsi postoupila o krok dozadu. "Páni... Ty vypadáš..." Jak jsem přišel k tobě, pocítil jsem tvou vůni zvláštně silným způsobem. V hloubi mě napadlo, že musíš jistě s takovou vůní chutnat lahodně... "Ale nenarostla ti křídla... Asi jsme něco pokazili."
Najednou mi konečně kolečka v hlavě zapadla dohromady a já si uvědomil co se právě dělo. Darča, kterou znám už ze základní školy a já putujeme dlouhou cestou domů. Už jen takovou myšlenky dát dohromady mě stálo značné úsilí... No tak... Ovšem! Usídlili jsme se v jedné chatě s vrzající stodolou, jo. To musí být kde teď já jsem! Máme problém. Ano ano, Dělali jsme nějaký experiment, kdy jsme chtěli jednoho proměnit ve zvíře odolným těmto mrazivým podmínkám. Tys chtěla, ale já tlačil. Už to vše splývá dohromady!
"Maxi?" Zavrtěl jsem hlavou, probral jsem se ze svých myšlenek a odstoupil kousek dozadu. Chtěl jsem něco říct, ale vydralo se ze mne akorát zavrčení. "Uf... Už jsem se lekla. Já ti říkala že je to úplně hloupý nápad!" Já na tebe jen koukal. Rozuměl jsem ti a začal si konečně uvědomovat co se děje. "Jsi tak... velkej. Nic proti, ale do postele na mazlení bych si tě fakt nevzala." Jen jsem zakroužil očima a odfrkl si. Najednou ses zahihňala. "Hele, tak abychom si takhle rozuměli. Budeš muset kývat, ano ano, nebo ne ne." Jak malému dítěti ve školce jsi nejdříve přikývla pak zavrtěla hlavou. "To je hustý jak najednou nemůžeš mluvit! No, aspoň budeme šetřit dechem. Venku je fakt zima..." Chodila jsi kolem mě a přejížděla rukou po mém těle. Je potřeba překonat velkou vzdálenost, kterou bychom takhle my dva za boha nedali... Co jsem si pamatoval, tak plán byl, že ten, kdo nakonec bude pod dočasným kouzlem potahá toho druhého a odnosí všechny věci (kterých vskutku nebylo moc). Připravovali jsme se na to takovou dobu a už mi to konečně splývalo vše dohromady. Já tahám, ty naviguješ. "Nevypadáš moc sám sebou. Jsi v pohodě?" Zeptala ses mě a těsně vedle mě jsi přiblížila hlavu k mé tváři. "Já ti říkala, že jsem měla to kouzlo vzít na sebe! Fakt myslíš, že to zvládneš?" Odfrkl jsem. Byl jsem dávno připraven a odhodlán na troj, s trochou štěstí dvoudenní pouť. "Dobře. Věřím ti... Půjdu tedy dopřipravit věci k odchodu... Zabalím ti oblečení." Potom ses vydala pryč k chatě.
Vyšel jsem ven. Bylo brzké ráno a silně se chumelilo. Ve vysokém sněhu jsem viděl tvé šlápoty vedoucí z chaty k stodole a ze stodoly k chatě. Nikdy bych nevěřil, že bychom se jakkoliv dostali do takového diskomfortu...
Po chvilce ses opět objevila ty. "Vzala jsem všechny naše zásoby. Je to jen nějaký zbylý sýr, dva ty placaté chleby a tedy... Ještě nějaké sušené ovoce. Nom, snad tam dorazíme včas." Byla jsi zabalená v kožešinách a už teď bylo vidět že je ti zima. Ale bylo vidět že jsi psychicky připravena. To bude tedy něco... Došla jsi k mým zádům a pohladila je. Pak jsi mlčky připevnila naše věci na má bedra s trochou hekání, jak ses je snažila pevně připevnit. Vydechlas a popošla k mým zádům. "OK, to musí být jak jezdit na koni... Mohl by ses mi shýbnout k zemi?" Poslušně jsem se sklonil, zatímco ses mi snažila vydrápat na záda. "Vydrž... Jo tak... Ungh..." Vyhoupla ses mi na záda a pohodlně se uvelebila. "No, už teď si myslím, že mi z toho bude bolet zadek, ale tak jsem tough gi- OOOU!" Vyjekla jsi, jak jsem se znovu zpřímil a tys mě objala, abys nespadla dolů. "Nemůžeš dělat tak prudký pohyby..." Podívali jsme se oba na chatu a tys mě poplácala po hlavě. "Tak pojď. Ať už to máme za sebou."


Později...

"NECHODÍME NÁHODOU POŘÁD DOKOLA?" Zavrčel jsem. Sedělas mi na zádech a konečně sis začala trochu zvykat na mou houpavou chůzi. Ze začátku jsi se mě držela jak klíště, ale postupně jsi zvládala balancovat. Kolem zadku mi visela zavazadla s jídlem, mým oblečením, našimi pomůckami a dalšími věcmi. Cítil jsem z tebe sílit nervozitu. Počasí se trojnásobně zhoršilo, že jsem si říkal, co bychom dělali, kdybychom nepřišli k této bestiální proměně. To bychom zmrzli akorát spolu odešli a zakukali, na což je ještě trošilinku brzo. Já byl v pohodě. Jak jsi však na tom byla ty, to jsem se mohl jen domnívat. Rozhodně ses pěkně klepala. Dokonce i pro můj zrak bylo těžké určit, kde je hora, kterou máme překročit a... Vlastně kam VŮBEC jdeme. Šel jsem podle své intuice, i když jsme si nemohli dovolit sejít z cesty. Pokud bych se uprostřed sněhové bouře přeměnil zpět, tak by s námi byl amen.
S přivřenými očními víčky jsi hleděla proti větru. Řasy, obočí a konečky vlasů na tobě mrzly a kdyby se dalo v té bouři vidět, tvůj de